Povaha:

Emelisse je od mala velikou perfekcionistkou, která se vždy snažila bez chybičky plnit to, co po ní rodiče chtěli. Pečlivě se učila hře na hudební nástroje, cizím jazykům, literatuře, vyšívání, malování, tanci i etiketě. Ani na jednu z těchto činností nemá nějaký zvláštní talent, nicméně svou pílí dokáže dosáhnout nadprůměrných výlsedků i přes absenci talentu. Zároveň je ale velmi netrpělivá, když byla malá, vztekala se nebo začala brečet, pokud jí něco nešlo. Rodiče i její vychovatelka se na ní ale kvůli tomu zlobili a neustále dokola jí opakovali, že takto by se mladá lady rozhodně chovat neměla. A tak se Emelisse postupem času naučila své emoce skrývat, na někoho by tak mohla působit jako velice chladná dívka bez citů. Pravda je však taková, že své emoce před druhými velmi dobře schovává a dává je najevo většinou jen za zavřenými dveřmi své komnaty, i tak si ale musí být nejprve jistá, že se v místnosti nachází opravdu sama. Teprve pak z ní emoce vycházejí a to například tím způsobem, že plače, vztekle bouchá svýma pěstičkama do polštáře, anebo radostí tančí po pokoji. Na celém světě existuje jen jeden jediný člověk, kterému je Emelisse ochotná ukázat své opravdové já i uplakané tváře. Je jím Emelissin straší bratr Jarvis. To on byl tím, kterého měla z celého rodu Duncanů vždy nejraději. Další vlastnost, která Emelissin není cizí, je chytrost a někdy občas i trochu vypočítavost. Na druhou stranu by se ale Emelisse i přes svojí lstivost nezařadila mezi zlé lidi, přestože nějaké špatné vlastnosti samozřejmě má. Lidem v nouzi je ale vždy připravená ochotně pomoci, to totiž již odmala viděla u svého staršího bratra Jarvise.

 

Minulost:

Emelisse se narodila jako čtvrtý a poslední potomek svých rodičů Petera a Kathariny Duncan. Její matka, která žije spolu s otcem v Portu, pochází z Halburnu. Emelissin otec se narodil v Portu a je hrabětem, spravuje v Portu jeden z krajů. Emelisse byla nechtěným dítětem. Její rodiče již měli dva mužské potomky, tudíž se nemuseli bát, že by Duncanové v budoucnosti postrádali následníka území, které spravovali. Měli také jednu dceru, které již při narození domluvili sňatek a další dítě, ještě k tomu děvče, se jim zdálo jen jako přítěž. Nikdy sice Emelisse nijak neubližovali, chovali se k ní ale vždy velmi chladně a více pozornosti věnovali Emelissiným starším sourozencům. Alespoň tak to malé dívence připadalo. A nejspíše v této době, kolem Emelissiných šesti let, se plně rozvinula její, místy možná až trochu přehnaná, ctižádostivost a cílevědomost. Dívenka zkrátka byla přesvědčená, že když sude snažit být dokonalým dítětem, získá si tak obdiv a zájem rodičů. Nic takového se ale nestalo, ač se Emelisse snažila být sebelepší. Ačkoli Emelissino dětství nebylo zase tak špatné, koneckonců žila v blahobytu ve šlechtické rodině (co by za to některé děti venkovanů daly), nepovažuje jej zrovna za šťastné. Kromě toho, že jí mrzel nezájem jejích rodičů, trápilo Emelisse v dětství ještě něco, nebo spíš někdo. Emelissin starší bratr Samuel. Ten vůči své sestře odjakživa pociťoval velkou závist. Neměl totiž takovou píli, aby u hudebních nástrojů, tance nebo jazyků, strávil tolik hodin denně, jako Emelisse. A tak jej rozčilovalo, že jeho mladší sestra je lepší. V důsledku toho Emelisse dělal samé naschvály. Někdy své mladší sestře schoval noty, jindy ji zamknul v prázdném pokoji, ušpinil jí šaty nebo ostříhal vlasy. Poté své sestřičce vyhrožoval, že jestli to někomu poví, teprve uvidí, zač je toho loket. A tak se o většině těchto lumpárnách rodiče nikdy nedozvěděli. A pokud jim Emelisse přeci jen o některé ze Samuelových lumpáren pověděla, většinou nad tím jen mávli rukou. Vždyť Samuel byl jejich mazánek, jejich nejmilejší dítě. Emelisse to všechno vnímala jako velikou nespravedlnost a uchovala to ve svém srdci až do dospělosti. A i když se jí kvůli hříchům z mládí Samuel několikrát omluvil a Emelisse omluvu na oko odkývala, ve skutečnosti svému staršímu bratrovi nedokázala odpustit. V něčích očích by se jeho lumpárny mohly zdát jako prkotiny, ne však v očích Emelisse. Proto se na svého bratra Jarvise trochu zlobí. Přála si totiž, aby se jako prvorozený ujal jednoho dne vlády nad územím svého otce, hraběte. Chtěla vidět ten zklamaný výraz Samuela, miláčka jejích rodičů, až se dozví, že po otci nezdědil vůbec žádné území. Toto její přání se ale rozplynulo v momentě, kdy jí Jarvis oznámil, že chce vstoupit do kláštera. To Emelisse mrzelo nejen kvůli tomu, že Samuel má volnou stát se hrabětem, nýbrž i pro ten fakt, že se Jarvis rozhodl pro duchovní kariéru. Nedokázala svého bratra pochopit a mrzelo jí, že se v něm nevyzná. Myslela si, že jí zůstaly skryty důvody, proč se Jarvis takto rozhodl. Možná ve svém duchovním životě nebyla tak vyspělá jako Jarvis (což bylo dost pravděpodobné, modlení příliš času nikdy nevěnovala a na mše chodila jen pro to, aby na ostatní mohla působit jako vzorná dcera), ale nedokázala pochopit to, že se její bratr rozhodl díky své lásce k Bohu právě pro toto povolání. Přála si, aby se Jarvis stal raději hrabětem a ona jej mohla navštěvovat. Jako správná teta chtěla rozmazlovat jeho děti, poznat jeho manželku. A Jarvis se místo toho zavřel za chladnými zdmi mužského kláštera, kde přebýval ve stísněné cele a oblékal si mnišké roucho. Přepychové komnaty, veselé hostiny a plesy, honosné šaty. To vše vyměnil za slib chudoby, čistoty a poslušnosti. A tak si Emelisse nenechala ujít příležitost, kdy by mohla Jarvisovi vyčíst to, že si zvolil právě tohle životní poslání. Jednalo se ale spíše o drobné náznaky a trochu hubaté poznámky, Emelisse si více netroufla. Bála se, že by svými nevhodnými řečmi mohla bratra nadobro ztratit a to si opravdu nepřála, neboť jej měla i přes to, že jeho život zrovna nevyhovoval jejím představám, velmi ráda. Když pak od Emelissiných rodičů přišel návrh, že by neměla být pořád doma, ale jako schovanka u některé ze šlechtických rodin se podívat i do cizího kraje, anebo dokonce cizí země, Emelisse okamžitě souhlasila, přestože jí bylo jasné, že jí rodiče spíše chtějí mít z domu. Vybrala si tedy Forchester s nadějí, že teď se konečně bude moct více vídat se svým milovaným bratrem.

​

Ostatní:

• Mluví plynně několika jazyky a umí hrát na několik hudebních nástrojů.

• Její tajnou zálibou je hraní karet a s nimi spojený hazard. Rodiče se ale o tomto jejím koníčku naštěstí nikdy nedozvěděli. Aby měla, s kým hrát, naučila několik svých služebných, jak se hrají karty.

​

​

​

Grace