Povaha:

Už od malička věděla, že patří mezi poslední ze všech sourozenců co měla. Nevadilo jí to, protože všechny měla moc ráda, vlastně nebyl jeden sourozenec, kterého nenavidela. Jistě ani sama nevěděla co je to nenávist, neuměla nenávidět a spíše byla stále úsměvná. Milovala drahé věci a tak i její šaty a šperky k tomu patřili a ona se za to ne styděla. Prostě chtěla být za dámu. Snažila se naučit tolika věcem, což jí šlo dobře a chtěla svému rodu dělat jen radost a nechtěla ho dostat do maleru. Každá hodiny etikety, tance a dalších věcí, pro ni byla jistá věc a všechno ji šlo moc dobře. Nebyl by den, kdyby ji viděla rodina bez úsměvu, nestávalo se ani často, že by se třeba snad mracila, nebo byla k někomu nepříjemná. Snažila se být vzornou dívkou, jít příkladem a ne stavět se proti mužům. Byt nepříjemná a nebo neslusna proti své rodině ji také moc nešlo, prostě byla takove "sluníčko". I když ocas se stávalo, že byla smutná a byla ukryta v soukromí a nechtěla s nikým moc mluvit. Pomalu rostla a bolest že nezná skoro své rodiče, byla tuatam. Občas měla stavy, kdy celé dny byla v knihovně a byla ve tmě při svíčkách a četla knihy, ale také měla dny, kdy se pokoušela rozdávat radost všem okolo sebe.

 

Minulost:

Byla poslední dcerou hraběte Mortic. Už od malička, to byl smíšek. Ráda se učila od svých sourozenců, běhala ráda venku a učila se to co po ní chteli. Svoje sourozence měla vždy ráda a tak se k jim chovala slušně, nedělala jim naschváli a snažila se s nima vycházet. Rodiče, měla také moc ráda, i když je nepoznala pořádně. Což jí z části dost zasáhlo a drží se to sní i dala. Jezebel byla velmi slušnou, usmevavou dívkou, která se naučila etiketu, tance a dokonce i hraní na nějaký ten hudební nástroje. Vždy měla hlavu vztycenou a snažila se být tím dobrým člověkem. Však ve svém soukromí byla smutná, byla zalezla ve tmě a snažila se dát dohromady.Jistě dal se venovala věcem, kterým měla, ale dny trávila v ústraní, v knihách a temnotě. Tím že se stal její bratr Jonathan hraběte ji donutilo k tomu, aby se postavila znova na nohy. Nechtěla dělat svému bratrovi ostudu přeci. Však ji potěšilo to, že její bratr měl rád tmu. Nevadilo ji to i ji to spíše těšilo. Však i přesto se sourozencum snažila vyhnout a mluvit s nimi jen když bylo nutné. Občas se na její tváří objevil úsměv a to hlavně, když slyšela hudbu a nebo držela v ruce květiny, ale jinak spíše připomínala ducha.

​

​

​

Lyanna

 

​