Povaha:

Několika slovy by Joachima šlo charakterizovat jako člověka veskrze pragmatického, to je však značně zjednodušený popis. Svět vnímá spíše skrze fakta a snaží se nejprve pokud možno vyhodnotit následky svých zamýšlených činů. Neznamená to ale, že by snad postrádal jakékoliv ideály či touhy. Dovede je však poměrně obratně zkrotit a přizpůsobit svým cílům. Jedná se o člověka povětšinou klidné a rozvážné povahy, kterému není cizí odříkání ani tvrdá disciplína. Od sebe vždy požadoval jen to nejlepší a podobným způsobem hledí také na ostatní. Z duše tedy nenávidí takové typy lidí, co se jen vezou s proudem, aniž by museli přijmout nějakou zodpovědnost. Rovněž si zakládá na vlastní cti a slovu muže. Na druhou stranu si však nedělá iluze v tom, že by čest sama o sobě mohla vládnout světu. Je si totiž plně vědom lidské falše, přetvářky a také toho, že pravda je značně pomíjivá. Věří tedy spíše tomu, že pravdu má nakonec zpravidla ten, kdo disponuje mocí, aby svoji verzi pravdy dokázal prosadit. Ostatně ani o charakteru lidí nemá žádné naivní představy. S jistou nelibostí vždy sledoval, jak mnozí moralisté na veřejnosti osočovali chlípné muže za jejich pravidelné návštěvy nevěstince, aby pak sami potají činili to samé. Je snad v očích božích lepší ten, kdo vstoupí do manželství se ženou, slibuje jí lásku, věrnost a přitom ochotně potají uléhá s jinou, než ten, kterému za drobný peníz k pouhému uspokojení propůjčí své lůno placená souložnice? V tomto ohledu tedy vždy silně vnímal to, jak velkými pokrytci lidé mohou být. A také díky tomu Joachim dlouho na milostné pletky se ženami pohlížel se značnou rezervou. Sám ostatně v lásku nikdy příliš nevěřil, ani ji nepovažoval za nezbytnou součást spokojeného života. Z jeho pohledu měly mnohem vyšší hodnotu zcela odlišné emoce jako věrnost a vzájemná úcta. Lhal by ale sám sobě, pokud by snad někomu tvrdil, že nemá žádné tělesné potřeby. V tomto ohledu je asi stejný jako většina zdravých mladých mužů. Nikdy ve svém dosavadním životě ale těmto nižší pudům nepřikládal tak velkou důležitost jako mnozí jiní. Nepropadl tedy jakékoliv tělesné nenasytnosti, díky čemuž by se pravidelně oddával radovánkám s ženami pochybných mravů nebo své dny trávil námluvami a sváděním vdavek chtivých dívek. Místo toho jen čas od času navštívil jistou metresu, pokud zrovna pociťoval nutkání ulevit si v tomto ohledu. Rozhodně tedy smysl mužské existence nespatřoval v roztažených nohách nějaké laciné kurtizány nebo na dně číše lahodného vína. Jeho pohled na vztahy je podobně střízlivý jako zbylé názory. Svoji roli v tom jistě sehrál také vojenský způsob života, kdy byl vždy zvyklý přijímat a plnit rozkazy. To však neznamená, že by nad nimi nijak nepřemýšlel a byl pouze jejich slepým vykonavatelem. Zajímavý je jeho postoj k ženám. Přestože je vnímá jako fyzicky slabší pohlaví, nepovažuje je za jakkoliv méněcenné oproti mužům. Je si dokonce vědom toho, že mnohé dámy svojí inteligencí a úsudkem mohou dalece převýšit své mužské protějšky. To ale z jeho pohledu nic nemění na tom, že řád světa je už po celá staletí nastaven určitým způsobem, který je pro ženy o poznání méně příznivý. Tento fakt Joachim nijak nerozporuje, jelikož není zastáncem jakékoliv formy nezřízeného boje proti zažitým a fungujícím společenským konvencím. Na druhou stranu mu však tento lehce konzervativní postoj nijak nebrání v tom, aby se k ženám choval dle vlastního přesvědčení. Co se týká příbuzných, tak přestože díky nim často pociťoval hanbu, vědomě by jim nezpůsobil jakoukoliv újmu. Kromě zesnulého bratra Mathiase má ještě mladšího bratra Caspera a také 2 sestry, o jejichž kráse není nejmenších pochyb.

 

Minulost:

Narodil se jako druhorozený syn barona Bernarda Lanetta a jeho manželky Kaylin Lanett, když zrovna cestovali přes sousední území Lybsteru. Proto první věc, kterou po svém nečekaném příchodu na svět ucítil, byla vůně dubového lesa a toto aroma si zdá se oblíbil již navždy. Přestože vyrůstal na panství patřící pod svrchovanou vládu Coalfellu, uchovával si vždy mnohem větší sympatie právě k hrabství rozkládajícímu se na opačné straně hranice. Již od útlého dětství ho fascinovaly všemožné zbraně, údajně už v kolébce měl coby svoji nejoblíbenější hračku malý dřevěný mečík, bez kterého prý nedokázal usnout. Toto zaujetí časem rostlo, ale v nefalšovanou zálibu se změnilo teprve tehdy, když měl ještě v chlapeckém věku možnost spatřit na vlastní oči sbírku urozeného mladého pána z Lybsteru, lorda Adama Burtona. Psal se tehdy rok 1602. V jeho sídle totiž mohl jako host strávit několik měsíců, které v něm zanechaly hluboký dojem. Z četných rozhovorů s ním si pro nadcházející roky života odnesl mnohé rady, které mu velmi pomohly. Byť je od sebe dělilo pouhých 8 let, vnímal Joachim lorda téměř jako jistou náhradu za jinak absentující silnou rodičovskou figuru, jež ve vlastním otci bohužel postrádal.  Dalo by se dokonce říct, že tento lord byl pro něj prvním člověkem v jeho životě, kterého by mohl považovat za vzor hodný následování a obdivu. V jeho očích totiž právě on ztělesňoval skutečný archetyp zdatného a rozhodného muže, statečného, ne však pošetilého. Muže, který si je vědom vlastních schopností, zůstává věrný svým zásadám a nehodlá od nich ustupovat ani pod sebevětším nátlakem okolí. To byl bohužel naprostý opak jeho vlastního otce, muže sice dlouhá léta držícího honosný titul barona, ale jinak člověka chabého ducha a ještě chabějšího charakteru. Jistou ironií osudu bylo také to, že ačkoli měl rod Lanett ve znaku takové děsivé stvoření jakým byl drak, naháněla většina jeho mužských členů hrůzu jedině místním věřitelům. Protože právě ti se mohli ze všech nejvíce bát o to, jestli nesoudný baron vůbec někdy dokáže splatit své četné dluhy. Navíc jeho manželka mu společně s nejstarším synem Mathiasem ve zmíněném hýření ještě zdatně pomáhali. Tolik tedy o charakterových přednostech příbuzenstva mladého Joachima, pro kterého byli takoví rodiče pouze trpkým zklamáním. Sám se o svém otci často nelibě vyjadřoval v tom smyslu, že spíše než baronem Coalfellu by se měl nazývat baronem prázdných slibů a chatrných slov. Mužova síla totiž nemůže nikdy stát na chabých nohou tvořených obyčejnou zbabělostí a licoměrností. Během dospívání se Joachim sice věnoval nutnému studiu, ale jako v pořadí druhému ze tří synů, mu byla ponechána jistá volnost ve volbě svého budoucího směřování. Jako snad jediný ze své rodiny vynikal cílevědomým duchem, měl tedy o svém životě poměrně jasnou představu. Vždy kladl velký důraz právě na vojenské dovednosti a pobyt na lybsterském panství ho v tomto rozhodování ještě utvrdil. S oblibou se věnoval jízdě na koni, rozličným technikám boje s mečem i bez něj a dalším souvisejícím aktivitám. Byl také na rozdíl od otce či bratrů mužem pevné víry a místy stále silné pohanské cítění zdejšího lidu v něm vzbuzovalo upřímné rozčarování. Otcova zbabělost a snaha neustále podlézat příslušníkům rodu Grafton byla už jen pomyslnou poslední kapkou v poháru hořkosti, který odmítal vypít až do dna. Zvažoval dokonce, že by požádal lorda Burtona, aby mohl vstoupit do jeho služeb, což by upřímně řečeno považoval za nesmírnou čest. Věřil, že by snad Adam jeho žádosti vyhověl. Tím by ale Joachim otevřeně přiznal hanbu, kterou v něm vzbuzovali jeho vlastní příbuzní, proto tak nakonec neučinil. Raději se rozhodl v tichosti opustit Halburn a odcestovat do Moltenu, aby nemusel být přímým svědkem úpadku svého dříve vznešeného rodu. Protože jak již bylo řečeno, ke slabostem reprezentovaným osobou otce přispíval velkou měrou také zhýralý způsob života staršího bratra Mathiase. Ten se nedlouho poté doslova upil k smrti a nejmladší z bratrů, Casper Lanett, také nejevil sebemenší snahu jakkoli přispět k pozvednutí rodového jména zpět k dávno zašlé slávě. Dlouhé roky svého života tedy Joachim strávil v zámoří. Když se jeho nohy roku 1605 poprvé dotkly zdejší půdy, bylo mu necelých 15 let, mohl se tedy považovat za dospělého muže. Zde se plně oddal vojenské službě, kterou nastoupil jako obyčejný rekrut a coby cizinci mu byla nejprve odepřena i ta nejnižší možná hodnost propůjčovaná rodilým moltenským mužům při vstupu do armády. Vzhledem k jeho původu mu nikdo ze začátku nedával příliš velké šance na to, že by se mu vůbec podařilo získat alespoň stálý žold. Ten náležel pouze příslušníkům pravidelných jednotek a to až po absolvování tří let služby bez nároku na jakoukoliv odměnu či podíl na kořisti. On však uspěl přesně tam, kde by většina lidí věřila spíše v jeho selhání. Díky vynikajícím výsledkům mu bylo dokonce umožněno studovat na zdejší prestižní vojenské akademii, což bylo zpravidla výsadou pouze příslušníků těch nejlepších rodů s bohatou militaristickou tradicí. Během této doby udržoval kontakt s rodinou jen velmi sporadicky a dlouho si možnost návratu do Halburnu vůbec nepřipouštěl. Nedostavil se na svatbu hraběte Burtona, přestože si zprávy o této události kupodivu našly cestu až do dalekého Moltenu. Vzhledem ke svým povinnostem nemohl dorazit osobně, považoval ale za slušné poslat hraběti alespoň drobný dar, starobylou moltenskou šavlí, která jistě vhodným způsobem rozšířila jeho rok od roku působivější sbírku. Důvodem pro cestu domů pro něj nebyla ani zpráva o předčasné smrti bratra. Nakonec se mu však pravidly pevně svázaný život vojáka poněkud omrzel a on začal přece jen pociťovat jistou duševní prázdnotu. Tehdy poprvé reálně pomyslel na možnost návratu domů nebo na uzavření manželství a založení rodiny. To ale zprvu považoval za jakési pomýlení mysli a nevěnoval tomu velkou pozornost. Své nové a neobvyklé pohnutky si totiž odmítal připustit a pokračoval ve svém poslání spojeném s hodností důstojníka moltenské armády, do které byl teprve nedávno povýšen. Za to mohl vděčit pouze svým schopnostem a také značnému úsilí, jež mu v průběhu let umožnilo, aby se takto vypracoval. Jeho rodové jméno totiž v Harlow a stejně tak kdekoliv jinde v Moltenu, bylo naprosto neznámé a on se tedy nemohl nikdy spoléhat na to, že by mu pouhá příslušnost k nějakému starodávnému šlechtickému rodu otevřela byť jen jedny dveře. Netrvalo to ale příliš dlouho a jeho předešlá nejistota se vrátila a tentokrát ještě o něco silnější. Znovu začal pochybovat o své životní dráze a zdálo se, že si s něčím takovým najednou neumí poradit. Dosud vítaná společnost smrti ho najednou jako by znechutila, přestal vidět smysl v zabíjení nepřátel Moltenu, ani jídlo už nebylo tolik lahodné jako předtím a pití nedokázalo zahnat sílící žízeň. Jeho život tehdy zkrátka potřeboval po 9 letech oddané služby v cizí zemi nějakou změnu. A pak když dorazil další dopis z domova, ve kterém ho otec opět přemlouval k návratu a sliboval, že Lanettové se už nikdy nebudou muset klanět před pány z Coalfellu, musel jen velmi obtížně skrýt touhu jeho prosbám vyhovět. Protože přes to všechno, své rodině nikdy nepřál špatný osud. Navíc léta odloučení možná trochu obměkčila jeho dříve tolik zatvrzelou mysl. Nakonec se tedy po dlouhém přemýšlení dobrovolně vzdal slibně rozběhlé vojenské kariéry, opustil dosud tak milovanou armádu a vydal se vstříc rodné zemi.

​

​

​

​

Jezevec