Povaha: 

Složitý charakter poskvrněný výchovou a minulostí, není snadné předvídat ho nebo se v něm vyznat. Upřímně, ani on sám se v sobě nevyzná tolik, jak by si přál, ne potom všem, co se mu stalo. Jedinou útěchou mu byla víra, útěchou před šílenstvím, které se odehrávalo v jeho hlavě. Právě víra mu zajistila postavení, důvěru správných lidí, kterou uměl získat, protože je velmi inteligentní. Ví, koho si může znepřátelit a koho ne, ale ve svém postavení je mu to tak trochu jedno. Církev stojí mimo normální hodnoty společnosti, a to mu vyhovuje. Je vyříznutý z žebříčku hierarchie normálních smrtelníků, protože je služebníkem Boha, který uklidňuje jeho mysl i bolavé srdce. Za dlouhých nocí přemýšlí, jaký by byl, kdyby se s Bohem setkal dříve, kdyby mu dal znamení před tím vším, možná by byl k ničemu, protože teď může být ještě lepším služebníkem, možná to byl osud, aby to bylo právě tak. Aby byl zocelený krvavou minulostí a naučil se své schopnosti používat s moudrostí, na které stále pracuje.

Každého nitro je z jiného těsta, jiných tvarů a konzistencí a zrovna tak vnější stránka. Ta, kterou svět vidí jako první. Sám tápe, která je která a přiznává, že to záleží zejména na jeho rozpoložení, ale nejspíš převažuje chlad, který je vyrytý do jeho tváře jako zlá vzpomínka. Moc se neusmívá, možná proto, že ty co zabil už to taky nedokážou.

Zorientovat se v jeho pocitech je vážně oříšek. Nesnese neúctu nebo povýšené chování, tvrdě to trestá a to mnoha rozličnými způsoby. Zároveň se ale stejně jako bůh snaží odpouštět, tahle vlastnost je téže v procesu. Učí ho tomu zejména léta poslouchání zpovědí lidu, který za ním chodil ještě když byl v učení. To ho vedlo k dalším představám, co by se stalo, kdyby tehdy přišel do kláštera, neudržel v sobě to zlo a vyzpovídal se? Kolik otčenášů by musel pronést, aby mu bylo odpuštěno? Hluboko uvnitř ale věděl, že tohle se odpustit nedá, ale snažil se. Šířil slovo boží a smrt nosil pouze v jeho jménu, ve jménu dobra. Kacíři byli konec konců jako pekelní psi, šířili tu nemoc rychle, zvláště v Ostenu, kam se jako biskup uchýlil.

Od smrti jeho otce s ním žádná další lidská nepohnula, nedonutila ho cítit lítost nebo bolest. Pouze pocit zadostiučinění a souznění s Bohem. Po jeho smrti se od téhle své stránky snažil utéct, ale to už více ne, teď ví, jak ji obrátit na správnou stranu a využít jeho schopnosti k něčemu mnohem účelnějšímu, než je pomsta a vztek, ačkoli ten ho občas i tak ovládne a pak se nezná. Je to jako trans, ve kterém jste díky agresivitě ještě nebezpečnější, než když bojujete s rozmyslem. Boj jen podle základních instinktů a nepřeberného množství agresivity. Pod náporem toho všeho je pod svou vrstvou mrazivého chladu stále napjatý. Ačkoli celkem se u něj kromě víry osvědčila i terapie se zvířaty. Svou klisnu, otcovu bývalou, Rekviem, bere na vycházky, občas s ní chodí do ohrady a nechává se hýčkat jejím frkáním a jemnou, lesklou srstí. Tehdy se doopravdy uvolní a začne dýchat. Zároveň je to místo, kde se v něm probouzí i něha, kterou ke zvířatům chová mnohem snadněji než k lidem. Už to má jaksi zakódované, protože na rozdíl od smrti lidí s ním ta zvířecí vždy nepříjemně zápolila. Nemá jejich zabíjení v lásce a když tak činí tak pouze z nutnosti. Vlastně by se dalo říct, že je nad jejich životy schopen i truchlit, ale takové věci se neříkají nahlas. Neberte to ovšem tak, že s lidmi nikdy soucit nepociťuje. Dříve ne, ale změnil se a od té doby, co je ve službách Boha se s lidmi snaží cítit, se slabými křesťany a je schopný je i podporovat, pokud je jejich víra dostatečně silná, pravá především. Pokorný křesťan je pro něj téměř jemu rovný, přece jen je středobodem pro jejich setkání s Bohem. Vyslechne je, vyzpovídá a poskytne pokání, poradí, pokřtí jejich děti a bude je ochraňovat v mezích jeho sil.

No s kacíři je to jiná. Pokud chtějí konvertovat ke křesťanství a být očištěni, přivítá je s otevřenou náručí. Pomůže jim, jako tenkrát bylo pomoženo jemu. Pokud se mu kacíř znelíbí, nedopadá to zpravidla dobře, ne že by někomu víru nutil, ale je to jediná správná cesta. Cesta, kterou lidé mohou nalézt pokoj a nedůstojní bludaři jsou pro něj hmyz.

Jedinou nevýhodou jeho postu, je, jak si sám přiznal, celibát. Než se dostal tam kde je teď, byl velkým milovníkem, spal s mnoha ženami a moc se nezajímal o následky. Ženu by nikdy neuhodil, vždy se k nim choval láskyplně, ale brzo ráno každou z nich opustil a vydal se do práce, která ho tehdy naplňovala ze všeho nejvíc – smrt. Nenapadlo ho, že by si mohl najít partnerku nebo založit rodinu, připadalo mu to až moc sobecké, vzhledem k tomu, co pod rouškou noci dokázal spáchat. Neustále by se o svou rodinu bál, byla by jeho slabým bodem a on si tehdy nemohl dovolit mít slabá místa.

Kromě arogance a neúcty nemůže vystát ani když mu někdo lže. Má na lži většinou čich a obelhat ho tak není jednoduché a zrovna dvakrát ani chytré. Pamatuje si a zřídka kdy je schopen odpustit křivdy, které někdo provedl jemu nebo jeho blízkým, které chrání a položil by za ně pravděpodobně i život.

Míval celkem velké problémy s alkoholem, s otcem pil již od nějakých třinácti let. Zpětně si uvědomuje, že otec možná jen potřeboval uniknout skutečnosti, tak jako on jí teď uniká prostřednictvím víry, nebo ne uniká, spíš je tak snazší ji přijmout a nepodělat se. On s ním pil prostě proto, že to dělal jeho táta, který byl řádku let jeho vzorem, než ho víra z této iluze vymotala. Když unikal před minulostí, dlouhé týdny trávil v přírodě, kde neměl přísun alkoholu a bylo mu příšerně, nucené odvykání od jeho oblíbené tekutiny ho ničilo ještě víc než jeho hlava. S nástupem do kláštera s pitím ale bojoval nadále. Aktuálně alkohol spíše odmítá, protože když začne, je pro něj nesmírně těžké skončit. Tím pádem má trochu posunutou výdrž a opít ho tak chce větší množství, než je norma.

Maličko složité je s ním navazovat přátelství, je od přírody celkem nedůvěřivý, ale leč nemá rád lži, umí se dobře přetvařovat, ačkoli otevřít se někomu mu dělá obrovské problémy a nějakou dobu ještě asi dělat bude. Kdo ví, třeba někdy někde potká svého člověka, někoho u koho bude cítit, že mu rozumí a uleví si, svěří se.. ale to by možná bylo až příliš nebezpečné, ačkoli nevěřil, že by jeho reputaci tady mohla zničit jeho minulost, vždyť papež ho měl zvlášť v oblibě.

Pokud si dáme dvě a dvě dohromady, zjistíme, že je tak trochu rozbitý. Je to psychopat, ale notná část jeho mysli je velmi jasná a ví co dělá. Vše záleží na jeho rozpoložení a na lidech či zvířatech, kteří jsou okolo něj. Instinkt zabijáka, srdce štěňátka a to všechno se spolu pere v jeho zvláštně defektní duši. Dokáže se tak smát s lidmi, kteří si to zaslouží stejně tak, jako dokáže pohřbívat ty, kteří si to rovněž zaslouží. Každému podle jeho zásluh nebo tak nějak, to by mohlo být jeho heslo.

Kromě jiného umí několik jazyků, včetně plynulé moltenštiny a samozřejmě trimštiny. V dětství hodně studoval a ukázalo se, že má kromě těla i dobře stavěnou paměť. Až na tu rozpolcenou duši. Doteď rád čte anebo se ve svém volném čase vzdělává.

 

Minulost: 

Neměl to vždycky lehké a díky svému talentu na problémy asi ani nikdy mít nebude. Věřte tomu nebo ne, vždycky nebyl biskupem. Ale kvůli tomuhle příběhu se budeme muset vrátit o třicet let zpátky. Narodil se na jaře, což bylo idylické období, jarní děti bývají šťastné, matky se lépe zotavují posilovány teplým sluncem a čerstvým vzduchem plným kvetoucích květin. Brzo po porodu ale jeho matka onemocněla, zemřela přibližně ve věku jeho čtyřech měsíců, takže zbytek mateřství strávil u kojné. Jo, podstatné je, že se nenarodil žádnému chudákovi, jeho táta byl něco jako nájemný žoldák, který se s manželkou usadil na menším panství, kde se Max narodil. Společenský status jeho otce mu zajistil plný žaludek, dobré šaty, výchovu i školu, ale ne moc otcovské lásky. S otcovým povoláním to asi nebylo tak jednoduché, dělal špinavou práci, neštítil se zabíjení, masakrů nepohodlných lidí v zájmu těch mocných – nebo těch, kteří dali více. Do Maxových dvanácti let o něj táta prakticky skoro ani nezavadil, Max ale pilně studoval, aby otce oslnil. Naučil se několik jazyků, počty, četl hromady knih, ale pro otce byl stále nikým. Až v onom osudném věku dvanácti let mu došlo, co by tátovi mohlo udělat radost a chopil se meče. Potají trénoval v lesích nebo na nádvoří, když byl otec zrovna pryč. Jednoho dne na něj ale táta přišel a světe div se, uviděl v něm potenciál a konečně si ho doopravdy vzal pod svá křídla. Učil ho boji na blízko, na dálku, stopování, plížení, okrádání.. prostě všeho, co musí správný žoldák znát a to jeho otec byl, vlastně ten nejlepší, alespoň pro něj.

Brzo ho s sebou otec brával i na méně významné akce a Max tak poprvé pocítil, jaké to je zabít. Jeho první setkání s konečností života bylo šokující, protože necítil zármutek ani lítost, jenom chlad. Jakoby to nic neznamenalo. To mu bylo třináct a poháněn pýchou otce hodlal zajít mnohem dál, než byla jedna smrt bezvýznamného lidského života. Často dlouhé dny kvůli obětem cestovali, aby své stopy nesvedli přímo domů, když je někdo pronásledoval nebo prostě proto, že cíle byly z jiného království. Musel se tak naučit lovit, ne jenom lidi ale i zvěř což v něm vyvolávalo zvláštní úzkost. Vždycky bral radši lidské životy, ty měly pokaždé špinavé ruce, němé tváře ale ne. Působily nevinně a vyvolávaly v něm pocity lítosti, což nenáviděl a když to na něm otec poznal, ani jemu se to nelíbilo. Pýcha, kterou vůči synovi pociťoval a která mu dávala víru v to, že na to má, že je to rozený zabiják po něm tak začala pokulhávat. Po osmi letech tvrdé dřiny, výcviku a spolupráce tak jejich vztah tančil na tenkém ledě plném nejistoty. Když Max začal odmítat, otec začal také. Přestával mu skýtat možnosti doprovázet ho na jeho pracovní schůzky, říkal mu, že na to nemá, ať zůstane v domě a jde se zahrabat do knih, mezi které patří. Ať jde k čertu. Že ho zklamal. Že není zabiják. Že je stejně tupý a bezvýznamný jako jejich cíle. Že není jeho otec.

Ten večer po nejhorší hádce, kterou spolu kdy absolvovali starší žoldák odešel dělat svou práci a Max běsnil. Zabíjel služebné, které potkával, zavraždil svou kojnou, strážným podřezal hrdla, kuchařům proklál srdce a nechal všechny živé v panství, aby se obrátili v mrtvé. Dal si záležet, aby nikdo neuniknul, ty šťastnější naháněl po lesích, kam prchli a jejich těla pak nechával tam, kam se svalila, když z nich vyprchal poslední život. Nakonec se navrátil do panství, ani tam se těla neobtěžoval uklízet, koupala se v kalužích krve a každým dnem, kdy se jeho otec nevracel, zapáchala rozkladem. Bloumal po panství a utápěl se ve svém vlastním šílenství. Po třech dnech na rychlém koni přijel posel s dalšími úkoly pro Lukase, Maxova otce. Max ho uvítal s řetězy v ruce, svázal ho a zavlekl do sklepení, kde ho za ruce pověsil za trámy a mučil. Vytáhl z něj tajné zprávy, pletichy šlechticů a králů, ale ty ho ve skutečnosti nezajímaly. Jemu šlo jen o bolest a tyhle příběhy mu krátily dlouhé dny čekání na otce. Bude pyšný? Bude se ho bát? Bude pro něj teď zabiják? Šel dostatečně blízko čertu? Je teď ostrý jako nůž, ne, jako meč? Bude teď synem, jakého si vysnil? Max v širokém úsměvu sledoval toho chudáka, který před ním krvácel. Skoro litoval, že všechny zabil tak rychle, tohle bylo totiž mnohem víc uspokojující. Po dvou dnech už bylo obtížné muže probrat, ze ztráty krve už nezvládal skoro ani prosit. Omdléval a chladl.

Jediným zvukem byl jeho přerývaný, mělký dech, který byl náhle vyrušen tlukotem kopyt z nádvoří a těžkým dopadem břevna od zavírané brány. Pravidelné chody těžké fríské klisny by Max poznal kdykoli a kdekoli, Lukas. Chtěl ho snad otec zabít, nechtěl aby mu utekl? Proč za sebou zavřel bránu? Roztlouklo se mu srdce, přistoupil k muži a prořízl mu hrdlo od ucha k uchu. Vyběhl do přízemí a z něj rovnou na nádvoří, kde uviděl bledou tvář svého otce. Stál uprostřed náměstí a přemáhal se, aby si rukávem nezakryl ústa a nos před puchem, který pocházel z mrtvol. Před synem by ale slabost neukázal, takže ruka, která mu původně vyletěla k obličeji teď klidně klesla, jakmile ho spatřil.

V tváři Maxe byl klid a podivně spokojený výraz, za branami slyšel podivné chrčení a vytí. Rozešel se k otci a tasil meč, ten tam jen stál a hleděl na něj. „Proč jsi to -“ hlesl, ale syn ho přerušil. „Mlč!“ zařval na něj až příliš mohutně. „Dělám jen to, co jsi po mně chtěl, jsem jako ty,“ usmál se Max a otec na sobě nechal znát patrný náznak zděšení. „Nejsi jako já, jsi zrůda.“ Vytáhl meč a udělal proti Maxovi výpad, který jej hravě odrazil, skrčil se, udělal kolem otce piruetu a praštil ho tupou stranou meče do zad, jakoby ho chtěl ponížit, vysmíval se mu. Otec klopýtl tři kroky dopředu a otočil se právě v čas, aby vykryl další Maxův úder, tentokrát ostrou hranou meče. „Jsem teď dost zabiják?“ sykl Max. Jeho otec udělal pár neúspěšných výpadů, nebyl ve své kůži, možná byl v šoku a to ho stálo život. Meč mu projel krkem a on upadl na zem. „Asi bych měl být pyšný,“ zachrčel skrze krev Lukas. Max zakroutil čepelí, otcovo tělo sebou škublo a nakonec znehybnělo úplně.

Jakoby se až teď Max probral, po tváři mu sjela slza, kleknul si a otci přejel palcem po tváři. Přerývaně se nadechl: „Nerozumím.“ Zatnul zuby a v dálce slyšel náraz do staré dřevěné brány sídla. Nárazy musely zesilovat už během boje, ale uvědomil si to až teď. Vlci museli Lukase stopovat a sem je láká ten puch, ten puch. Odvrátil se a pozvracel se na šedé dlaždice nádvoří. V příštích pár minutách nevěřil vlastním očím. Ztrouchnivělý trám, který držel vrata zavřená se vylomil a dovnitř se vehnala spousta vlků. Stihl se odvalit od těla otce, kolem něj běhaly šelmy a jedna mu skočila po krku. Svalila ho na záda a hleděla mu do očí, vrčela, slintala a ten okamžik mezi smrtí a životem se zdál nekonečný. Tenhle okamžik v něm něco probudil. Zničehonic vlk stáhnul ocas, seskočil z něj dolů a začal couvat. Velký fríský kůň nervózně dupal a vzpínal se hned za Maxem. Už nebyl čas čekat, rychle vstal, dvěma dlouhými kroky se dostal ke koni, zvedl ze země svůj meč, vyhoupl se do sedla a kopl koně do slabin, naposledy se vzepjal a utíkal pryč.

Několik dní se toulali po divočině a Max začínal být bezradný. Nemohl spát, budily ho noční můry a cítil šílený vztek. Bylo mu špatně a chvílemi si přál aby si ten vlk nevychutnával pocit lovu a zakousl ho hned. Jakoby to bylo znamení.

Znamení byla v příštích pár letech jediná věc, která ho udržovala při smyslech a tak se vlastně dostal do prvního kláštera, kde ho přijali a učili ho. Učil se velmi rychle a dlouhou dobu pobýval i u samotného papeže, kromě víry ho také chránil a tak se z něj nakonec stal biskup Ostenský. Jeho Excelence je známá svými způsoby boje, tím že kacíři patří smrti a jediná správná cesta kterou se mohou vydat je smrt, ale o jeho minulosti neexistuje žádná zmínka, nikdo o něm nic neví. Jediné pojítko je meč, který nosí u sebe a černý kůň, který s ním putuje doteď.

​

OSTATNÍ: 

•  Je majitelem fríské klisny jménem Rekviem, která má místy po těle jizvy od vlčích drápů a tesáků.

• Má po těle četné jizvy, většinu z dob kdy trénoval s otcem, ať už z tréninku nebo trestů, které absolvoval jeho rukou. Jizvy jsou centralizované do oblasti trupu a zad.

• Jednou navštívil v rámci křížové výpravy Cahil, společně se svou klisnou, a zalíbili se mu arabští plnokrevníci, rád by si v budoucnu jednoho pořídil.

​

​

Hawk